Drazí podporovatelé,
v lednu jsme spolu s bratrem Romanem podnikli výjezd do Etiopie a já jsem potom pokračoval do Toga. Romanovo svědectví si můžete přečíst níže.
Roman velmi pěkně popsal Etiopii a tedy nemá smysl k tomu nic přidávat. Poté, co jsme se z Addis Abeby rozletěli na různé strany, zůstal jsem sám. Je to zvláštní pocit. Dosud jsem vždy řešil misie s někým a spíš jsem se díval, jak se které věci dělají. Ovšem poslední dva roky jsem musel v některých případech převzít určitou vedoucí roli. Ne ve smyslu vlády nad dušemi druhých, ale ve smyslu zodpovědnosti. Odpovědnost za zorganizování výjezdu, komunikace s místními, ale hlavně mám teď i určitý pocit zodpovědnosti za ty, kteří jedou se mnou.
Togo bylo ovšem jiné. Poprvé jsem byl v cizí zemi sám celý týden. Nakonec se nenašel nikdo, kdo by se ke mě připojil. Asi to bylo dobře, byla to nová zkušenost. A věřím, že to bylo požehnáním i pro bratří v Togu. Měli mě k dispozici nejen pro různá setkání nad Božím slovem, kázáním a diskuzemi, ale také během řešení každodenních starostí a osobním povídání. Prostě i to je někdy potřeba, strávit intenzivní čas s konkrétním člověkem a něco se od něj naučit. Jsem tak rád, že jsem mohl být požehnáním skrze tu milost, kterou mi Bůh svěřil.
Ostatně celá tato misie se nesla v duchu Boží milosti, bez které nic nejsme a nic sami ze sebe nedokážeme. Nic, co by mělo věčný užitek. Stejně tak i návštěvy v místní škole, kde se bratřím otevřely dveře, aby mohli sloužit dětem. Ty jsou mnohdy stále pod silným vlivem služby němým modlám a čarodějnictví. Kéž jim Bůh v této službě mocně požehnání.
Děkuji všem, kteří jste stáli s námi
Bratr Tomáš
Svědectví bratra Romana
Moje první (misijní) cesta do Afriky – nebyl jsem si příliš jistý, co mám očekávat, ale bylo dobré jet s někým, kdo má zkušenost – s ostříleným misionářem, bratrem Tomášem. Sešli jsme se v pátek odpoledne v autobuse, který mířil na vídeňské letiště, a pak jsme letěli s Etiopskými aerolinkami do Addis Abeby, hlavního města Etiopie. Přistávali jsme po rozednění, což nám umožnilo prohlédnout si město a okolní kopcovitý terén z ptačí perspektivy. Jakmile jsme se ocitli na zemi, moje hodinky hlásily kolem 2200 metrů nadmořské výšky. Za normálních okolností by to znamenalo, že jsem na výletě v pěkně vysokých horách, ale vzhledem k tomu, že Addis je situována na náhorní plošině, tady je to zcela normální.
Na letišti nás vyzvedli místní bratři Fikre a Jemal. Nejdřív nás obdařili svými širokými úsměvy a pak mi bratr Fikre vrazil do ruky velkou kytici růží… prý tradice pro člověka, který je v Africe poprvé 😊. Moc jsem si v tu chvíli přál, aby tam se mnou byla moje žena (muži v Česku květiny opravdu nedostávají!).
Za okamžik se dostavují hned dva kulturní šoky. První vzhledem k celkovému prostředí města – moje první setkání s Afrikou. Druhý v souvislosti s tím, jak lidé jezdí a pohybují se po ulicích. Kdyby takhle někdo jezdil v Česku, bylo by to nejspíš klasifikováno jako kriminální chování. Semafory v Addis fungují pouze v noci, přes den je zvládání veškeré dopravy ponecháno v rukou občanů… což jednoznačně svědčí o zcela odlišném myšlení a vzorcích chování jak řidičů, tak i chodců.
Ubytovali jsme se v hotelu evropského typu s názvem Z Addis – docela příjemné místo, které se stalo naší základnou na dalších pět dní. Rychle jsem zjistil, že naše evropská závislost na WiFi a elektřině místní lidi příliš netrápí. Většinou se nám podařilo připojit se na internet pouze v hotelové restauraci, což byl vítaný luxus.
V následujících dnech jsme uspořádali řadu setkání s vdovami a jejich dětmi, které jsou součástí programu místní nevládní organizace RBW. Všechny tyto aktivity byly soustředěny v budově presbyteriánské modlitebny, kterou si RBW pronajímá nejen pro všechna setkání a shromáždění, ale také jako kancelářské prostory.
Prvního setkání (v sobotu odpoledne) se zúčastnilo 25-30 starších dětí ve věku od 13 do 18 let. Brzy jsem pochopil, že jak děti, tak zejména jejich matky, tvoří směs v podstatě tří skupin – znovuzrozených křesťanů, členů tradiční koptské církve a muslimů. Protože jsem si nebyl příliš jistý, co mám takovému smíšenému publiku přednést, mluvil jsem o stále přítomné Boží touze, aby člověk jedl ze stromu života, a tak sklízel život namísto smrti.
Druhé setkání se konalo v neděli odpoledne a účastnila se ho celá „rodina“, tedy téměř všechny vdovy se svými dětmi. Po úvodním slovu bratra Jemala jsem kratičce promluvil na téma, že náš Bůh je Otec, a z toho automaticky vyplývá vztah s Jeho dětmi. Bratr Tomáš pak přinesl plnohodnotné slovo o temnotě a světle v našich životech – máme se stát světlem světa tím, že světlo přijmeme a podřídíme se mu, abychom tak vyhnali temnotu, která je v nás. Jako příklad použil příběh Samaritánky, se kterou se Kristus setkal u studny.
Další tři dny, od pondělí do středy, jsme pořádali vyučovací setkání pro matky. První den bratr Tomáš navrhl, aby dámy místo sezení v „divadelním“ uspořádání vytvořily z židlí kruh. Byla za tím skryta myšlenka podkopat vliv „náboženského“ ducha (Etiopie je silně nábožensky založená země) a po počátečním překvapení, které se odráželo v jejich tvářích, a jistém váhání, to přijaly. Postupně se pak ukazovalo, že to byl velmi trefný nápad, který přispěl k mnohem osobnějšímu sdílení tváří v tvář a také k otevřenější a bezprostřednější odezvě našich posluchaček.
Během těchto vyučování bratr Tomáš mluvil o tom, že teprve znovuzrození v Kristu nám otevírá oči, abychom viděli Boží království, a použil přitom analogii se zkušeností svého vlastního přirozeného narození. Na posledním setkání jsem se pokusil povzbudit matky v tom smyslu, že Bůh je zná uprostřed jejich těžkých životních okolností – nejprve to dokázal, když navštívil Izrael v jejich otroctví v Egyptě, aby je z něho vysvobodil. Tato návštěva však nestačila k tomu, aby je vysvobodil z hříchu a smrti, a proto musel přijít osobně v lidském těle, aby měl plnou zkušenost a poznání pozemského života. Jeho druhé navštívení skončilo Jeho smrtí a vzkříšením, které lidstvu otevřely dveře k vítězství a životu. Bylo hezké a povzbudivé vidět, jak se řada těchto dam během našich setkání stále více otevírá a začíná se dělit o svá svědectví. Některé z nich po setkáních zůstávaly s prosbou o modlitby a další službu.
Po každém z těchto setkání se také konalo tradiční podávání a pití etiopské kávy (buna) pro všechny, včetně přítomných pracovníků RBW. Je zřejmé, že v Etiopii je to společenská událost a zároveň něco jako národní rituál pevně zabudovaný do života společnosti.
Posledního setkání ve středu odpoledne se zúčastnily menší děti ve věku 8-13 let. Bratr Tomáš je vyučoval o tom, co je jejich duše a srdce, a jak vlastně fungují – a doplňoval to také ilustracemi na provizorní tabuli. Nadějí pro všechny tyto děti, bez ohledu na jejich věk, je to, že uspořádají svůj život podle Božího slova a víry v Krista a až vyrostou, stanou se světlem světa a budou mít významný a trvalý vliv na společnost, ve které žijí.
Jedno odpoledne jsme měli možnost setkat se s některými členy správní rady nevládní organizace RBW. V příjemné a otevřené atmosféře jsme diskutovali a společně se modlili ohledně různých provozních, plánovacích a finančních aspektů a výzev programu pro vdovy a jejich děti. Bylo požehnáním vnímat opravdové břemeno zasazené do srdcí místních pracovníků a jejich touhu pokračovat v programu i přes současné potíže s financováním, kvůli nimž musel být nedávno snížen počet zapsaných dětí ze 75 na 50. Bylo zcela zřejmé, že pracovníci i matky v programu potřebují slyšet naše ujištění, že program bude pokračovat tak dlouho, dokud bude Pán poskytovat finance na jeho provoz.
Během pobytu v Addis jsme měli také možnost se osobně sdílet s bratřími Fikrem a Jemalem a doufali jsme, že je povzbudíme, aby vytrvali ve své náročné práci lásky. Obě rodiny jsme pak také navštívili v jejich domovech a prožili s nimi velmi příjemný čas obecenství a sdílení – vždy doprovázený bohatými tradičními pokrmy a hojnou pohostinností.
Ve středu večer se přiblížil čas mého odjezdu, a tak mě bratr Fikre, náš věrný a odvážný taxikář, odvezl na mezinárodní letiště v Addis a já se vydal na cestu domů. Bratr Tomáš opustil Addis o několik hodin později, ve čtvrtek ráno, a zamířil letadlem do hlavního města Lome v Togu. Tam pokračoval v druhé etapě misijní cesty.
Závěrem bych chtěl říct, že až na této cestě jsem si jasně uvědomil, že pokud někdo opravdu touží poznat a pochopit, o čem je program nevládní organizace RBW, a pokud někdo chce, aby k němu Bůh více promluvil, téměř potřebuje přijet a zažít to na vlastní kůži. Čtení reportáže ze vzdálené země má tendenci zprostředkovat jen omezený obraz, spíše faktické informace, nikoliv samotnou skutečnost. Taková zkušenost z první ruky s sebou přináší další rozměr a jinou perspektivu… je to asi podobné jako v jakékoli jiné oblasti našeho života. Stále více začínám chápat, proč Bůh, Stvořitel nebe a země, musel přijít na svět v lidském těle a podrobit se stejným bolestem, strastem a zápasům jako člověk, kterého stvořil. O tom nás ujišťují Písma: „Nebo nemáme nejvyššího kněže, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu.“ (Židům 4,15); „Kterýž by mohl, jakž sluší, lítost míti nad neznajícími a bloudícími, jsa i sám obklíčen nemocí.“ (Židům 5,2). Za toto ujištění jsem nesmírně a každodenně vděčný 😊.
